Jak mohou těžké zážitky z dětství ovlivnit dospívání?
To, co člověk zažil v dětství, může ovlivnit jeho prožívání, vztahy i pohled na sebe sama. V dospívání se tyto zkušenosti mohou někdy ozvat ještě silněji. Možná máš pocit, že se rychle rozzlobíš, těžko někomu důvěřuješ nebo si nejsi jistý/á, kam vlastně patříš. Neznamená to, že je s tebou něco špatně. Tvoje minulost může být součástí tvého příběhu, ale nemusí rozhodovat o tom, jaká bude tvoje budoucnost.
Tvoje minulost může ovlivnit tvoje dospívání. Nemusí ale rozhodnout o tom, kým budeš.
Pokud jsi zažil/a zanedbávání, násilí, odmítnutí, ztrátu blízkého člověka nebo opakované změny lidí, kteří se o tebe starali, může být dospívání ještě náročnější.
Neznamená to ale, že je s tebou něco špatně.
Když minulost ovlivňuje přítomnost
Těžké zkušenosti mohou ovlivnit, jak vnímáš sebe i ostatní. Možná máš pocit, že:
nikomu nemůžeš úplně věřit,
lidé tě dříve nebo později opustí,
musíš být stále ve střehu,
je těžké zvládat silné emoce,
se rychle rozzlobíš nebo se naopak úplně uzavřeš,
je těžké požádat o pomoc.
Takové reakce mohou být způsobem, jak se tvoje psychika snaží chránit před dalším zraněním.
Co se může skrývat za vztekem nebo odmítáním?
Někdy je těžké říct, co se v nás opravdu děje. Místo slov může přijít vztek, hádka, mlčení nebo útěk.
Za vztekem může být strach. Za odmítáním blízkosti obava, že budeš znovu zraněn/a. A za nezájmem třeba pocit, že stejně nemá cenu se snažit.
To neznamená, že každé chování je v pořádku. Může ale pomoci zkusit pochopit, co se za ním skrývá.
Když je těžké někomu důvěřovat
Pokud jsi v minulosti zažil/a, že lidé odcházeli nebo tě zklamali, může být těžké uvěřit, že někdo zůstane. Možná někdy druhé odmítáš dříve, než by mohli odmítnout oni tebe.
Důvěra se ale nemusí objevit najednou. Buduje se postupně a po malých krocích. Nemusíš věřit každému hned. Máš právo mít otázky, pochybnosti i vlastní tempo.
Kdo vlastně jsem a kam patřím?
Dospívání přináší otázky o tom, kdo jsme a kam patříme. Pokud vyrůstáš v náhradní rodinné péči, mohou být tyto otázky ještě složitější.
Možná přemýšlíš o své biologické rodině, své minulosti nebo o tom, proč nežiješ s původními rodiči. Je v pořádku chtít znát svou minulost. Stejně tak je v pořádku, pokud o ní někdy mluvit nechceš.
Můžeš mít rád/a lidi, kteří se o tebe starají, a zároveň přemýšlet o své biologické rodině. Můžeš být na někoho naštvaný/á a zároveň ti na něm záležet. Různé pocity mohou existovat současně.
Tvoje minulost není celý tvůj příběh
To, co jsi v životě zažil/a, může ovlivnit, jak se dnes cítíš a jak vnímáš sebe i ostatní.
Budoucnost ale stále zůstává otevřená. Nemusíš být navždy tím, čím tě udělali druzí. Můžeš postupně zjišťovat, kdo jsi ty, co máš rád/a, čemu věříš a jaké vztahy chceš mít.
Co dělat, když potřebuješ pomoc a kam se obrátit?
Nemusíš všechno zvládnout sám/sama. Můžeš zkusit:
najít někoho, komu můžeš říct, co prožíváš,
všímat si, co spouští tvůj vztek, smutek nebo úzkost,
dát si čas, když je toho na tebe příliš,
mluvit o své minulosti vlastním tempem,
požádat o pomoc psychologa, terapeuta nebo jiného odborníka.
Vyhledat pomoc neznamená, že jsi slabý/á. Znamená to, že se snažíš lépe porozumět tomu, co se s tebou děje.
Můžeš se obrátit na dospělého, kterému věříš — například na pěstouna, jiného člena rodiny, učitele, školního psychologa, sociálního pracovníka nebo odborníka.
Nemusíš přesně vědět, co říct. Můžeš začít třeba větou:
„Něco se se mnou děje a potřebuju si o tom s někým promluvit.“
Požádat o pomoc není slabost. Je to způsob, jak na to nezůstávat sám/sama.
